Turistický kurz 22. – 25. 5. 2023

SOŠka na TRIPU
Na sklonku května se žáci Střední odborné školy stravování zcela dobrovolně vypravili na sportovní kurz, jehož dějištěm se měly stát majestátní „velehory“ naší drahé země – tedy Krkonoše. Vše vypuklo v pondělí ráno, kdy se účastníci zájezdu shromáždili na zastávce autobusu na Černém mostě s větším či menším počtem více či méně vhodných zavazadel a po úvodních zmatcích se sborem vyrazilo směrem severoseverovýchod na Janské Lázně. Cesta příjemně uběhla, a tak jsme se za tři a půl hodiny vyskládali na kolonádě v Jánských Lázních z autobusu. A hned nás čekal první bojový úkol – vynést všechny kufr, batohy, tašky a jiné tlumoky do kopce a nepadnout vysílením, než se dostaneme k hotelu. Ale zvládli jsme to! Odměnou nám byl útulný a nově zrekonstruovaný penzion s krásně vybavenými pokoji, jídelnou a terasou – to vše jen a jen pro nás. Ale protože jsme do Krkonoš nepřijeli lenošit, vypravili jsme se hned na první objevnou výpravu, a to na Hoffmanky a zdejší stezku korunami stromů, která skýtá nejen nevšedně romantické výhledy na okolní vrcholy hor, ale nabízí návštěvníkům ještě jednu atrakci – obří skluzavku, která vás teleportuje obrovskou rychlostí z vrcholku rozhledny až k její základně. To byl zážitek, kvůli němuž někteří účastníci nelenili vyběhnout rozhlednu ještě jednou nahoru a jízdu tobogánem si užili hned dvakrát. Potom jsme se vypravili zpět po lázeňské cestě do penzionu Jas – celkem jsme ušli příjemných 10 kilometrů. To už na nás čekala luxusní večeře. A ti hodně hladoví (což byli po výletě skoro všichni) si mohli naložit ještě jednu porci. Druhý den ráno jsme se vypravili na Černou horu. Nejprve jsme si užili exkurzi v hotelu Omnia, pak už naše kroky zamířily k vrcholu. Protože ne všichni jsou stejně houževnatí turističtí nadšenci, utvořili jsme Tým A a Tým B. Prvně jmenovaní, obzvlášť odolní jedinci se rozhodli vyšlápnout Černou horu pěšky. B tým, který zdejší pobyt pojal poněkud více odpočinkově, se nahoru vypravil kabinovou lanovkou. Na vrcholu hory se oba týmy opět shledaly, a to navzdory mlze husté tak, že by se dala krájet. Dál už šlo všechno přesně podle plánu, až do okamžiku, než jsme narazili na uzávěr turistické stezky. Hnízdění tetřeva obecného se postaralo o to, že se výlet poněkud protáhl a z původně plánovaných 15 kilometrů jich bylo přes 23. Protože se u některých jedinců začaly objevovat drobné vrzoty, skřípoty a únava, B tým se poslední den naší výpravy co do počtu poměrně rozrostl. Ti nejodolnější z nás se v čele s neohroženým horským vůdcem, panem učitelem Škodou, vypravili dobýt Sněžku, zatímco ti méně sportovně založení se rozhodli pro cestu Via Piette se zastávkou na Modrokamenné boudě. Zlatým hřebem výletu se staly famózní borůvkové knedlíky, místní vyhlášená specialita. Večer jsme si připravili táborák, opékali jsem špekáčky a užívali si zaslouženou pohodu. Uteklo to jako voda a dalšího rána jsme se probudili s nepříjemným zjištěním, že se naše Odyssea chýlí nezadržitelně ke svému konci. Dobře jsme se nasnídali, při balení někteří z nás zjistili, že se jim během pobytu buď srazil kufr, nebo záhadně přibylo věcí. Tak či tak, zapínání zipu na kufru se proměnilo v silovou disciplínu. Potom už nezbylo nic jiného než se vypravit na kolonádu, pokoupit nějaký ten suvenýr, vychutnat si zdejší zmrzlinu, nalokat se naposledy horského vzduchu… a potom už nás čekala jen cesta zpět, na kterou většina z nás nastoupila s pocitem, že bude na co vzpomínat.